Na počátku dvacátého století přeplavali z Kanady losi na ostrov Isle Royale a mohli si jen libovat. Žádný nepřítel na obzoru. A tak jejich populace přirozeně rostla a rostla. Možná by se mohlo zdát, že tato mírumilovná zvířata ničemu a nikomu nemohla škodit. Opak je pravdou. Přítomnost obrovského množství losů odnášely místní lesy. V roce 1949 se situace začíná měnit.
· Hořejší jezero, u kterého losi žili, zamrzlo a po zamrzlé ploše se sem dostává vlčí pár.
· A karta se obrací.
Tentokrát si libují vlci. Museli si připadat jako v zemi zaslíbené. Kam se podívali, tam se nacházela potrava. O deset let později je na ostrově už vlků dvacet a losí kolonie se smrskla na ideálních pět set kusů. Vědci tento vývoj považovali za natolik úžasný, že začali život na ostrově zkoumat. Výsledky se dostaly i do učebnic ekologie. Systematickým sledováním přišli vědci na to, že vlci loví jen mladé kusy nebo naopak stará, nemocná nebo poraněná zvířata.
Člověk je nepoučitelný
Tím však vlčí příběh zdaleka nekončí. Zasáhl do něho totiž člověk. Na ostrov bylo z pochopitelných důvodů zakázáno brát zvířata. Jenže člověk je tvor neposlušný, a tak tento zákaz porušil. Následky byly katastrofální. Roku 1982 se vědci nestačili divit, když se počet vlků snížil na pouhých dvanáct kusů. Co se stalo?
o Ze vzorků z uhynulých zvířat bylo zjištěno, že vlci vymírají na psinku.
o O rok dříve navštívili tento ekologicky vyvážený ostrov turisté se psem a přinesli s sebou tuto zkázu.
o Jejich pes byl nakažen psinkou, kterou roznášel na každém kroku.
Vlci se nemohli nákaze vyhnout. Historie se tedy opakovala tím, že se opět přemnožili losi. Novou záchranu přinesl vlk, který se dostal na ostrov. Byl tak mohutný, že dostal přezdívku „Velký šedý kluk“. A nejen pro své velké tělo. I pro své velké zásluhy. Svůj rod postavil znovu na nohy tím, že světu daroval třicet čtyři potomky. Bylo to ale opět jen na čas.
